Včera jsme se prostřednictvím facebookového profilu poslankyně a starostky Městské části Prahy 5 Mgr. Renáty Zajíčkové dozvěděli, že nám bude ukončena smlouva na nebytové prostory v Mahenově ulici 4, kde od roku 2006 sídlí naše Kontaktní centrum Progressive. Možnost výpovědi je tématem dlouhé měsíce, z tohoto pohledu nejsme překvapeni. Způsob oznámení je nicméně vskutku „originální“. Je to smutné, je to k vzteku, je v tom ale i určitá ilustrativnost toho, v jaké atmosféře a v jaké úrovni partnerství po dlouhé měsíce žijeme. Rád bych se vyjádřil k několika základním bodům a tématům, která se v posledních měsících objevovala v mediálním prostoru a na sociálních sítích.

Zhoršení situace v okolí našeho zařízení – vyšší výskyt osob užívajících návykové látky na veřejnosti, drobné či větší konflikty, černý trh s návykovými látkami, či nárůst počtu nalezených použitých stříkaček, jsme si od počátku dobře uvědomovali. Na změnu situace jsme ÚMČ Praha 5 upozorňovali, a to již před tím, než se celá situace stala mediálně známou. Tuto skutečnost můžeme doložit pravidelně zasílanými zprávami. Nakonec – s ÚMČ Praha 5 spolupracujeme již od roku 2003, kdy zde začal operovat náš terénní program a tuto MČ jsme vždy brali jako významného partnera ke spolupráci, se všemi poznatky a doporučeními, které byly z naší strany možné, jsme se dělili. V této době, stejně jako v minulosti, jsme se aktivně snažili mírnit dopady této situace a přispívat k jejímu zklidnění zaváděním různých opatření. Zároveň jsme navrhovali i taková opatření, která byla mimo naše možnosti či kompetence, ale považovali jsme je za účinná. Za 19 let práce na území MČ Praha 5 jsme získali určitý náhled na to, co situaci ovlivňuje a co pro její řešení můžeme s ohledem na okolí dělat my a co naopak stojí mimo naše možnosti. Vždy jsme si také vážili našich sousedů a usilovali jsme o vzájemné porozumění a respekt.

V posledních dvou letech jsme byli přinuceni pod nátlakem ukončení nájemní smlouvy dvakrát omezit naše služby. Tím problémy nezmizely. Po celou dobu uzavření zařízení jsme v okolí prováděli terénní práci a můžeme doložit, že minimálně počet osob, který naši terénní pracovníci oslovovali, radikálně nepoklesl. Takto jednoduše to opravdu nefunguje. Stejně jednoduše se nevyřeší celá situace v Košířích, potažmo na Praze 5. Dlouhodobě hovoříme o tom, že řešením, které nebude rychlé a jednoduché, je především zvýšení počtu nízkoprahových služeb v Praze, ale i dalších typů adiktologických programů. Například substituční léčby, ambulantní péče ale i dalších. Mluvili jsme i o dalších okolnostech, které ke zlepšení života v oblasti mohou přispět. Jedná se ale o opatření, která jdou zcela mimo zaměření naší činnosti. Jedná se například o činnost PČR, řešení dopravní situace v místě, urbanistické otázky a jiné.

V souvislosti s výpovědí našeho zařízení zaznívají často pojmy jako je decentralizace adiktologických služeb, restart protidrogové politiky nebo se také přímo hovoří o přesunu našeho kontaktního centra na vhodnější místo. Pravda je taková, že žádné náhradní místo nemáme. Žádné takové místo prozatím neexistuje. V posledním roce jsme se o nové nebytové prostory aktivně ucházeli, nicméně z důvodů, které nelze asi pojmenovat lépe než politické, jsme vždy neuspěli. I z tohoto důvodu jsme nepřistoupili na nabídku ÚMČ Praha 5 se na výpovědi tzv. dohodnout s výpovědní lhůtou do konce roku 2023. Tato dohoda by byla z našeho pohledu možná jedině v situaci, kdybychom měli zajištěny náhradní nebytové prostory. Náhradní prostory ale zajištěny nejsou, proto není z naší strany možné přijmout spoluzodpovědnost za ohrožení existence významné adiktologické služby na území Hlavního města Prahy, za jejíž provoz jsme zodpovědní. Je nutné totiž konstatovat, že ukončení nájemní smlouvy bez náhrady ohrožením existence skutečně je.

V posledních letech jsme opakovaně svědky toho, jak jsou adiktologické služby v Praze ohroženy výpovědí, či výpověď musely reálně řešit. Jsme svědky toho, jak obtížné je zajistit zázemí nové. A to ne ani tak z důvodu finančního nebo z důvodu nedostupnosti takových možností, ale spíše z politického strachu, populismu, rozprostřené zodpovědnosti, případně s odkazem, že taková zařízení by se měla stavět mimo obydlené oblasti. Na jedné straně vznikají plány a koncepce podložené důkazy a výzkumy, na druhé straně je neochota skutečně tyto plány naplňovat. Příběh pražské protidrogové politiky by se dal nyní shrnout asi takto: potřebujeme více kontaktních center – budeme mít o jedno méně. Nešťastné na tom považuji to, že tato nečinnost nebo přímo vývoj v opačném směru, neprospěje nikomu. Lidem vyžadujícím odbornou péči, či podporu, obyvatelům, obcím.

Celá situace nabírá na určité bizarnosti či nepochopitelnosti s ohledem na fakt, že toto vše se děje v zemi, kde odhadem 800–900 tisíc osob spadá do kategorie škodlivého pití alkoholu, do kategorie problematické spotřeby psychoaktivních léků spadá přibližně 1,25–1,45 milionů osob. V riziku v souvislosti s užíváním konopí se nachází přibližně 400 tisíc osob a přibližně 42 tisíc lidí užívá drogy injekčně. Velká část těchto osob žije na území Prahy. Řešit bychom tedy skutečně měli co. Ale zatím stále raději adiktologické služby tzv. decentralizujeme, nerozšiřujeme, ale spíše je omezujeme a uživatele návykových látek vyčleňujeme na okraj.

Je to i určitý paradox České republiky. Přes obrovskou toleranci k užívání návykových látek, legálních i těch nelegálních, není stejnou měrou podporován systém odborné pomoci lidem a jejich blízkým, kteří se skrze užívání návykových látek dostali do problémů nebo u nichž je nadužívání návykových látek příčinou dalších nepříznivých životních okolností.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že jsme součástí základního systému služeb pro osoby ohrožené závislostí a že adiktologické služby mají nezpochybnitelný pozitivní efekt na celou společnost, ať už v rovině epidemiologické či ekonomické. Naplňujeme protidrogovou politiku města i státu, jsme financováni z veřejných rozpočtů. Z tohoto pohledu nejsme soukromou iniciativou a spolupráce veřejných institucí a politické reprezentace je pro nás zcela zásadní.  Financování našich služeb je nezbytným, nikoliv ale jediným nutným, předpokladem pro naše fungování. Potřebujeme reálnou podporu – podporu slovem, ale i činem. Nechceme a nemůžeme být nadále nástrojem politických konfliktů a nespolupráce, či bodem sváru městských částí a magistrátu. Tato situace trvá již příliš dlouho. Dochází síly i chuť. Chceme se konečně zase soustředit na to, co je potřeba, za co jsme financováni, k čemu se vzděláváme, na to, co umíme klientům i veřejnosti nabídnout. Chceme naše adiktologické služby poskytovat, ne je neustále obhajovat.